Photo by energepic.com from Pexels
Stres
Stres je normální obranná reakce těla na mimořádné situace, která vzniká při velkém napětí. Fyzické tělo je při stresu ohrožené jako první a to z důvodu ztráty energie. Stres vyvolává nejen vyloženě negativní emoce, jako uzkost a strach, ale také nucení k aktivitě, pocit, že se něco musí dělat.
Co s tím? - Nic, je to normální. Hlavně nemějte toho stresu moc a dbejte na své psychické a fyzické zdraví. Pomáhá například jóga a meditace.
Syndrom vyhoření
Syndrom vyhoření vzniká při chronickém stresu a vede k emočnímu a fyzickému vyčerpání. Jedna se především o ztratu iluzí. Realita je jiná, než jsme mysleli. Termin zavedený v roce 1974 americkým psychologem Fredenbergem pro popsání zvlaštního stavu u pracujících s lidmi.
Koho postihuje: učitele, lékaře, kněze, psychiatry, psychologové, manažery at.d. - profese, spojené s velkým emočním napětím nebo stresem.
U lidí pomáhajících profesi se jedná o určitou míru beznaději, u manažeru o snížení schopnosti odolávat stresu. Je to obranná reakce, spojena s profesi a pracovními podmínkami.
Vedou k němu jednak vnitřní faktory (vnitřní věk, potřeba dokazovat své schopnosti, obětavost), jednak vnější faktory (špatná psychická atmosfera, emoční stres, velká zodpovědnost). Přičemž důležitější jsou ti vnější - pokud snížíme nebo eliminujeme jejich vliv, syndrom vyhoření se nerozjede.
První historická zmínka o syndromu vyhoření je z dob Římské Říši, kde v r.305 imperator Diokletianus, který zůstaval ve hlavě státu více než 20 let, rozhodl kvůli nemocí odejit do duchodu. Kupodivu, odjel do sveho palace u moře a strávil dlouhá a dlouhá léta v klidném soukromí. Věnoval se zahradě, udržoval kontakt s ostatními císaři a i přesto, že římané žádali ho o návrat, již do toho nešel. A myslím, že je zcela jasné, proč. Syndrom vyhoření není moc příjemná věc, a Diokletianus během 20 let v čele Řimské Říši se určitě potkával s napětím fyzickým a psychickým.
Psychická stranka u syndromu vyhoření je ohrožena jako první. Trpicí syndromem popisuji ztratu idealů a naděje. Nemocný přestává vnímat svoje klienty (u pomáhajících profesi) jako živé lidi, už necítí emoční spojení s nimi, a jeho chování se stavá cynickým. Nic ho nebaví, ničeho nechce (nepleťte to s situaci, když Vás dneska nic nebaví - nemocného se syndromem vyhoření to nebaví 365 dní v roce).
Současně je to úzkostní, podrážděný člověk s pocitem viny, člověk, kterému nikdy nestačí čas, který se cítí jako na běžícím páse. Jeho prace ztraci smysluplnost. Na rozdíl od deprese ale člověk není natolik apatický, že by nebyl schopen jednoduchých úkolů (například jit na nákupy). Na rozdíl od neurózy - nepociťuje neovladatelný strach, hroznou úzkost a opakujici se stereotypní myšlenky.
Fyzický se syndrom projevuje únavou, nevolnosti, bolesti hlavy, apatii, zvýšením nebo poklesem tlaku, bolestma žaludku, nechutenstvím nebo přejidaním. Patří sem i pocity dušnosti, porucha spánku.
Fyzické projevy spojené se syndromem vyhoření se vysvětlují psychosomatikou.
Potíže s trávením, bolesti břicha vyplývají z přebytečného napětí v těle. Když se napětí tepen vzroste natolik, že se zhorší prokrvení žaludeční sliznice, napětí jícnového a duodenálního svěračů privede k stagnaci jídla v žaludku (pocit plnosti). Střevní peristaltika taky je podřízena našemu nervovému systému. Když strevo peristaltuje rychleji, jidlo se hůře vstřebává a máme sklon k průjmům, když se peristaltika zpomalí, tak budeme mít plynatost ze zbytečného přemnožení střevních bakterií, které pokračují ve zpracování jidla nebo jeho zbytku, dokud je maji. Kontrahované střevo se hůře prokrvuje, jidlo se hůře protlačuje dál, a tím pádem na trávení potřebujeme větší úsilí.
Pocit dušnosti a staženého hrdla je spojený s napětím svalu, o kterých jsme dříve ani netušili.
Spanek je ovlivněný přemítáním myšlenek a emočním napětím, i když si to ani neuvědomujeme.
Změny tlaku jsou spojené s jiným pracovním režimem srdce, napětím hladké svaloviny tepen. Nejedna se o vymyšlený, ale o reální stav, podmíněný neurohumorální nerovnovahou.
Co s tím? Normální to určitě není. Prospěje zlepšení pracovního prostředí, redukce nátlaku, dobrý odpočinek. Je tu ale jeden háček. Lidi s pomáhajícími profesemi stejně budou ohrožení. Bylo by fajn, kdyby se jim dalo jednoduše říct aby změnily profesi a šli do administrativy, kde nebudou v kontaktu se žádnými lidmi, pouze s počítačem - jenom že to nejde. Když jste si již zvolili tuhle profesi, pomáhající půdy v sobě máte. A je potřeba s ními pracovat.
Zejmena pomůžou psychoterapie, jóga a kontrola energetického balancu.
Psychoterapie by měla ukázat, kde koření obětavé pomáhání. Ne abyste přestali s pomáháním ale abyste byli zdraví a pomáhali rozumně. To pomáhaní opravdu nefunguje tak, že někoho zachranite na úkor sobě.
Jóga se pro začátek doporučuje v kombinaci s psychoterapii, ale když se z toho trochu dostanete, bude dobrou oporou po celý život.
Obzvlášť účinné jsou dechová cvičení (pranayama) a různé techniky koncentrace, které pomáhají odhalit nejpodstatnější, porozumět sobě samému.
Pro začatečniky je vhodná koncentrace na svíčku: tma, svíčka na úrovně očí. Uvolněně se na něj díváme. Mysl se uklidňuje, my na pobíhající myslenky koukáme jakoby ze strany. Začínáme 5 minutami, dále čas prodlužujeme. Postupně s nárůstem koncentrace myšlenky budou jasnější, klidnější.
Syndrom vyhoření z pohledu jógy se vysvětluje zákonem energetické rovnováhy. Kolik odevzdáváš, tolik musíš vzít. Jinak to nefunguje. Když odevzdáváme lasku a radost a nevrací se nám to, pomalu se dostáváme do stavu energetické prazdnoty. Čím silnější emoce, tím větší energetická ztráta. Právě proto ohrožené jsou lidi pomáhajicích profesi - tí, které hodně odevzdávají.
Ale i lehká únava, která trvá dlouho, nespokojenost (se sebou, životem nebo s praci) taky pohltí energii. Abychom energie kontrolovali, musíme pracovat s emocemi, vědět, že nepřiměřené pozitivní emoce mohou být stejně neprospěšné pro naše zdraví jako negativní. Důležitá je rozměřenost - život nemá být jako houpačka mezi pozitivní a negativní emoci (dnes party, zítra apatie).
A co, když jenom bereš, ne odevzdáváš? Taky to má negativní dopad. Cílem je mít lásku v sobě - ne na rozdávání, ale na dotknutí. Vyzařovat opravdovou lásku, která nečeká na návrat, která bude s Vámi pořad.